Sama sobě

Pro sebe báseň píšu, skládám, tvořím.
Staré domněnky o sobě sama bořím.
Žiju v přebytku, co mi to přináší?
Co mi to bere? Často mě to vytáčí,
občas pořádně sere.

Sama sobě si zasloužím psát a přitom se ptát:
komu píšu? Sobě jako celku? Své jedné části? Muži, ženě, bezpohlavnímu já?
Části dospělé, dětské, či té věčné, nekonečné?

Nyní o slovo se hlásí část dětská.
Kde jsi mé vnitřní dítě, schované v koutku?
Pojď ven, nechceš mě zlobit?
Oživni, ať nemyslím si, že mám jen loutku.
Pojď s radostí svůj pokojíček zdobit.
Máš rádo ten svůj kamrlíček,
tam se cítíš v bezpečí.
Samota tvá, myslíš si, tě vyléčí.
Spustit slzy, nechat téct, neboj se.
Na cestu ven konečně vydej se!
Podám ti ruku, pojď!
Můžeme se klidně držet plánu.
Neuhýbat z cesty, dojít, kam potřebuješ,
ani to nemusí být daleko.
To víš, že si vezmeme svačinu.
A papíry a pastelky, třeba něco namaluješ.
Nechceš být opravdu sama,
to sis jen tak usmyslela a v tom pocitu
se utvrdila.
Nechci, aby sis to teď vyčítala a pohár
hořkých slz do dna sama pila.
Nech to být, pojď radši radost pít!
Jak se tak radost pije?
No, to tak ze srdce i do něj se velké teplo lije.
Rozlévá se, až je všude kolem,
proudy tečou horem dolem.
A ty nemůžeš a nechceš uniknout.
A když jsou jen v trávě kapky rosy,
my projdeme se v ní spolu bosy.
To jsem si vždycky přála,
abych si venku zas bezstarostně hrála.
Proč jsem se toho potom bála?
Neodpovídej, nemusíš.
Nohy slunkem osušíš… anebo…
rovnou si do té orosené trávy celá lehni,
pořádně se v ní vyválej, uvidíš, bude hej!
Tak vidíš, to jsi ty,
ta touha hravého děcka,
které doma samo mlčky sedí jak pecka.
Někdy láduje se pribináčkem, 
točí se na židli, až spadne na zem.
Své poklady přebírá, rovná, spokojí se s málem.
Moc lidí a věcí, to tě ničí.
Avšak samota absolutní zlověstně syčí.
Vše zdánlivě pevné kolem tebe
může se rázem či krok po kroku
ztekutit.
A když tak vše v tobě i kolem chce se ti znechutit,
nech to ztekutit a odplynout.
Boty zout, do mokré trávy se ponořit
a vše, co nechceš – jak dům z karet rozbořit.
Buď konečně zlobivé děcko,
rozmetej všecko!
Buď vzteklá, škaredá holčička
a až spánek sedne ti na víčka,
lehneš si ke mně do postele,
bez výčitek a trestů bude nám oběma prostě skvěle.
Můžeš ještě i křičet ze spaní,
v tom nic a nikdo ti nebrání.
Zábrany padly, odtekly.
Přijmi jen dotek lehký,
který tě zas ukonejší.
Po vydatném spánku 
budeme k sobě milejší

Mé části dospělé.
Řekla jsem si konečně: zpomal, ženo!
Je poněkud za vlasy přitaženo
tvé chtění dokonalosti
a odsouvání radosti na někdy potom…
Teď povězme si o tom, co jsou tvé démony a známky opilosti,
budící tě ze sna, děsící tě ve dne?
Z čeho pramení tvé nálady mizerné?
Těmi dotěrnými otázkami chci tě jen nakopnout.
Něco ve mně říká mi,
že máš o tom, co tě děsí i těší přemýšlet.
Rozšíří se ti tvé obzory, tvůj vnitřní svět.
Neboj se své nitro trochu překopnout.
Každé ráno se přivítej: „Dobré jitro!“ řekni,
 v duchu či doslova klekni.
„Být sama se sebou je tak pěkný.“ Nebo:
„Dnes klidně se vším rovnou sekni.“ Anebo:
„Ani té velké věci se dnes nezalekni.“ Anebo…
Doplň, co chceš. Prostě si to jenom řekni!
Máš na to.
Otázky a odpovědi ryjí v tobě jako dláto.
Odpadlá hmota je materiál pro nový tvar
a někdy neodpadne hned, drží se ten cár
starého já, které se v nové tvoří
a jedno druhému se s úctou a respektem dvoří.
Nemusíš stopy po dlátu zahladit,
stačí je jemně pohladit.
Neustále se sama sebe ptám,
čemu svou energii dnes dám?
Tomu, že nové tvořím, staré bořím?
To jsou pořád nějaké úkoly,
 že jedna by z toho šla do mdloby.
 Vykašli se na to někdy a neřeš!
 Jenom ty cáry visící ořež!
 Či ať klidně visí.
 Neřeš, co si o tom kdo jiný myslí.
 Podstatné je, jak já to uchopím.
 Když si stěžuji, hodnotím.
 Když toleruji, hodnotím.
 Když lituji, hodnotím.
 Bez hodnocení, jen plná lásky
 čas od času by žena ve mně žíti chtěla.
 Ať dospěla či nedospěla k cíli,
 jen aby tak radost měla!