Tento projekt se skládá ze dvou hlavních tvůrčích procesů – psaní básně Facebook na stroji a výlet do Jindřichova Hradce, města mého dospívání, a umisťování básně na tamější zdi, které mě oslovily.
Mít klasický psací stroj byl můj dávný dětský sen, na který jsem zapomněla a najednou se v srpnu 2019 kdesi z hlubin zase vynořil a ten samý den tomu náhoda chtěla a domluvila jsem se s kamarádkou, které jeden takový krám doma ve sklepě přebýval, že mi jej s radostí daruje. Je to značka Consul, žádný super historický kousek, a mým účelům zatím plně postačí. I když mu chybí závorky – moje velmi oblíbené interpunkční znaménko (Jak je to vůbec možné?!?).
Přepisování básně na klasickém stroji pro mě byla dvěma slovy uhrančivá aktivita – spojení meditace, soustředění a bušení do klávesnic, u kterého jsem se řádně odreagovala. Zvláštní druh vybití energie a výzva pro můj perfekcionismus: ač oceňuji jedinečnost každého nasekaného kousku, tak překlepy mě stejně štvou, což mě zpětně přivádí k urputnému soustředění, od kterého se potom zase navracím k uvolněné meditaci. Na počítači chybu pokrytecky smažu, ale na stroji už je překlep přiznaný. Ačkoli přiznat si chyby, dovolit si vůbec chybovat, odpustit si to a plně se projevit – i nesoustředěná a zběsile bušící – jsou ústřední témata mé cesty životem, tak vybrané naklepané kousky jsou bez překlepů. Ale přesto jedinečné. Místy jsou řádky alespoň trochu nakřivo. Další výzvou je pro mě psaní všemi deseti, ke kterému jsem se však stále neodhodlala…
Během psaní na stroji se báseň obrousila a odpadla některá nadbytečná slova, přibyl jeden otazník a místo výrazu „v očích“ mi nakonec lépe znělo „z očí“ (při následné realizaci v prostoru původní spojení „v očích“ na dvou lístcích s básní zůstalo). Byl by zajímavý experiment naložit takto s každou svojí básní, kterou většinou tvořím a dolaďuju s tužkou v ruce do diáře, a pak ji s případnými menšími úpravami přepíšu na počítači. Některé verše bych mohla upravovat a odstiňovat donekonečna, tak se možná do ničeho podobného ve velkém raději nepustím, anebo jen u vybraných básní.
Při psaní jsem si představovala, jak kolemjdoucím lidem, kteří se do básně začtou, hledím do tváře. Ale aby bylo jasno, nedělám si o osudu básní v plenéru žádné iluze. I tak toto pojetí pro mě má veliký význam a hrdou jiskřičku naděje, že někoho rozvibruji, v sobě rozkřesanou mám.
Napadlo mě dát pod báseň ještě smějící se a mračící se „smajlík“ nebo něco na způsob „líbí/nelíbí“ a možnost kolemjdoucím dělat čárky, což by pro mě osobně byl výsměch institutu „lajků“, ke kterému mám čím dál tím větší odpor (ale třeba to ty lidi samotné napadne, říkám si bláhově…). Nakonec jsem si svou zášť k nadprodukci dopaminu pomocí „lajků“ vybouřila touto představou a skutečnost na zdi ponechala čistou. Stejně jsem báseň umístila povětšinou do zapadlých koutů. Pojďte se na ně podívat.











Pingback: FACEBOOK – Soňa Kubíčková