Skip to content

Rozdrobené básně na Svatém kopečku

Můj první počin básnění ve veřejném prostoru se odehrál v Mikulově při výstupu na Svatý kopeček, a to v rámci mého osobního rituálu vděčného přijetí hojnosti do mého života. U jednotlivých kapliček křížové cesty jsem na mříže zavěsila ruličky se svými básněmi. Tyto básně jsem zároveň měla nalepené na tvrdém papíru a udělala jsem jejich fotodokumentaci po vzoru #poezievemestezije. Nakonec jsem obdélníkové čtvrtky s básněmi spojila šňůrkou a zanechala jsem je na stolečku v kapli sv. Šebestiána na vrcholku.

Koncept rituálu jsem měla zhruba čtrnáct dní dopředu nachystaný v hlavě. Zároveň jsem byla připravená na mírnou improvizaci v prostoru a naladění se na dění okamžiku. Záměr se dle mého vydařil. Nahoře jsem zažila takřka extatický stav. I s davy turistů, které se postupně nahoru trousily (vyrazila jsem od úpatí po 7. ráno a dolů jsem scházela po 10. hodině). Z lidí jsem byla zpočátku dost nervózní, ale nakonec jsem si ty funící, světské poznámky i docela užívala.
Velmi příjemným objevem pro mě byla obří kamenná spirála za kaplí, jíž jsem si prošla směrem dovnitř i ven a o níž jsem s jedním párem tamních návštěvníků zapředla rozhovor. Místo novodobých pohanských obětin? Táborová akce pro skauty? Znamení do Vesmíru? A není to jedno?

Cítila jsem, že se potřebuji na dané místo vrátit a tak jsem hned druhý den brzy ráno opět vyrazila. Místo bylo jakoby očištěné nocí a ranním deštěm. U každého zastavení jsem zapálila svíčku. Některé ruličky s básněmi byly evidentně rozbalené a znovu vrácené na místo. Někde ruličky chyběly a někde se zdály být netknuté. Co se stalo se sbírkou, nevím, kaple byla ještě zavřená. Zajímavá byla proměna kamenné spirály: přesně uprostřed přibyl veliký hranol křišťálu, další kousky ovoce a dokonce ždibec koláče. Kolem těchto obětin byly kameny nově uzavřeny v kruhu. Tento druhý den jsem došla až k Božímu hrobu, kde jsem spontánně zavěsila ruličku s ručně psanou afirmací. A u posledního zastavení symbolizujícího Vzkříšení jsem také zanechala vzkaz.

Když to zpětně sepisuji, vzpomněla jsem si na nepatrný detail, který se udál první den nahoře na lavičce vedle kaple sv. Šebestiána, kde jsem tvořila svoji afirmaci o hojnosti a šňůrkou spojovala čtvrtky papíru do podoby sbírky. Na lavičku přistál motýl (druh nevím, ale měl ,,očka”). Až teď jsem si uvědomila, že motýl je symbol proměny...

Kamenná spirála a kaple sv. Šebestiána
První fotku jsem udělala ještě na zahrádce penzionu, z které byl lákavý výhled na Svatý kopeček.
První zastavení. Jedním z podnětů k vybudování této křížové cesty byla snaha vyjádřit vděčnost Bohu za překonání morové epidemie v 17. století (a také oslava rekatolizace území…).
…mé srdce je pro ni stálá kotva.
Dvě ruličky s emblematickou básní Básnířka SK jsem zanechala pod kameny ve středu spirály.
Uprostřed bylo několik jablíček a švestek. Druhý den přibyly mimo jiné bobule hrozna a…
…. uprostřed trčel křišťál (to šedavé mezi jablky). Položila jsem na něj ukazováček a cítila, že energie opravdu proudí.
Třinácté zastavení bylo při bližším zkoumání nehezkým místem, z kterého si někteří lidé udělali odpadkový koš. Chvíli jsem váhala, co s tím a nakonec jsem na mříže zavěsila rovnou dvě ruličky – báseň Tvůj úsměv je má múza, neboť toto upozaděné a zaneřáděné místo si svůj díl pozornosti a péče velmi zasluhuje.
Rozšířila jsem spirálu o tři malé kamínky, které jsem našla opodál. K tomuto činu mě podnítila paní, s níž jsem zapředla rozhovor.
,,S otevřeností, vděčností, pokorou a radostí přijímám hojnost do svého života.” Tato slova jsem si nesčetněkrát opakovala po cestě nahoru. Opakovala jsem si je jako mantru během kráčení kamennou spirálou. Slovo,,radost” ke mně přišlo až na závěr, kdy jsem si slova sepsala do zápisníku.
Báseň Básní se svlažit, která zde není zdokumentována, ale je součástí sbírky zanechané nahoře v kapli, měla být vyfocena v kavárně před samotným výstupem na kopec, ale má nedočkavost nedovolila, abych se tímto na začátku zdržovala. K občerstvení došlo až po akci. V kavárně-galerii Konvent vedle Dietrichsteinské hrobky jsem si dala kávu ve společnosti spící kočky…
… a ruličku s básní jsem schovala do otvoru krásného kamene, který tam ležel mezi květináči.

Published in(Zkrá)snění básněním

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *