„Blíží se 15. hodina. V maringotce, za chvíli vypnu světlo a 7 dní budu potmě. Petrovi Pokornému jsem řekla o svém dnešním snu – že jdu do tmy po schodech a dole jsou dveře. Sklep?“ (zápis z mého deníku 19. 2. 2023)
Jak to začalo, podruhé
Po třech letech jsem absolvovala svůj druhý pobyt ve tmě, v termínu od 19. do 26. 2. 2023, opět v Hlubokých Dvorech u Tišnova. Tohle místo je pro mě ideální, jak svou polohou, tak daný prostor svým uspořádáním – dokonale navržená poustevna, která je naštěstí v úrovni se zemí. Ovšem obrazně řečeno jsem zde měla možnost sestoupit do nižších pater svého vědomí a prozkoumat jeho skrytá zákoutí. Tma si mě zavolala v listopadu, když mi v papírnictví přišel pod ruku sešit s černými stránkami. Ještě ten den jsem napsala Petrovi mail a brzy jsme se domluvili na termínu. Týden před nástupem jsem si uvědomila, že Tma se stala jen další položkou na mém to-do listu a já měla již den po ukončení pobytu naplánované aktivity… Stopka!!! Hluboký nádech a výdech, vrátit se k sobě, ke svému záměru a následně i ten pustit a odevzdat se neznámému. A tak jsem postupně začala před odjezdem zpomalovat a vědomě se chystat. V daném týdnu jsem si také přečetla svůj příběh z minulé Tmy – díky za něj! – a vzala jsem si k srdci svou radu nezapínat po ukončení terapie hned mobil. Už den před nástupem jsem se přepnula do off-line režimu a plánovala v něm zůstat ještě dva dny po skončení (což se mi podařilo dodržet a jsem ráda). Pokud bych mohla poskytnout nějakou univerzální radu pro tuto ryze jedinečnou zkušenost, tak je to právě tento digitální a celkově informační půst. Důvody i blahodárné účinky jsou zřejmé.
Jak mi bylo tentokrát?
Věděla jsem sice, do čeho jdu, ale stejně jako jsem poprvé přípravu na Tmu srovnávala s porodem své první dcery, tak i zde platilo, že podruhé to může být dost jiné. A svými způsobem bylo. „Velmi rychle jsem se přepnula do režimu, co chci, po tom sáhnu.“ – prohlášení z minulého pobytu platilo dokonale i tentokrát a praktické pobývání v absolutně temném prostoru mi v podstatě nedělalo žádné potíže. Vše, co jsem potřebovala, jsem měla po ruce, nic navíc, ani nic nechybělo.
Ovšem to, co přebývalo, byl neustálý kolotoč myšlenek, vizí, úkolů – hypertrofovaná hlava -, a také jakási úzkost, kterou si z minula až v takové míře nevybavuji (zapomněla jsem?). Přisoudila jsem to náročnému a na události nabitému uplynulému tříletí a také mé potřebě mít vše co nejvíce pod kontrolou. Podivně jsem se v prostoru totální černoty krčila, ač k tomu objektivně nebyl důvod. Držela jsem se stěn a rohů. Vždy mě překvapí, jak ten malý prostor vypadá po zhasnutí mnohem větší. A ta prázdnota byla pro mě tentokrát docela děsivá (ale i minule to nebylo ze začátku zcela příjemné).
V závalu
První den po probuzení jsem viděla nad postelí u svých nohou rozsvícenou lampu vrhající kužel šedavého, mlžného světla a viděla jsem ji i poté, co jsem nevěřícně zavřela a znovu otevřela oči (skutečná lampa byla vytažená ze zásuvky). Vylekalo mě to a od té chvíle už mi hlava podobné „zvrácené anomálie“ dopředu vypínala. Měla jsem ještě sled snů, ve kterých se v daném prostoru svítilo a dokonce se tam vyskytli i lidé, což mě tedy dost namíchlo. Tady měla být přeci tma a klid! Ale úplnou černotu jsem před očima neměla. Od začátku se mi tam míhaly mžitky a třetí den, stejně jako minule, přišel starý známý „stroboskop“, na který už jsem byla nachystaná. Tentokrát nebyl tak konstantní a často se blikání úplně zastavilo. Mžitky se občas medúzovitě přelévaly, jinak jsem už nic mimořádného nezažila (má mysl tu možnost při tom mém prvotním úleku odfiltrovala). Ve tmě zkrátka opravdu není úplná tma.
Hned první den se mi vybavil můj oblíbený sloupek od Petra Hrušky V závalu. Já byla v závalu své mysli, která mě bez ustání zasypávala svou neskonalou důležitostí a nepostradatelností. Sešit na psaní jsem měla neustále po ruce, ale tentokrát mou zábavou nebylo tvoření haiku. Psala jsem, co mi tak skákalo přes cestičky mé rozbíhavé mysli. Žádné velké básnění, spíš úlevné vypisování; občas jsem si s něčím lámala hlavu jak to zformulovat, a pak jsem to prostě nechala být. Stejně jako sebe jsem postupně nechala být a přes stav zoufalství a melancholie jsem se v polovině pobytu přelila do radosti a přes poctivé prokousání se nudou nakonec i do onoho stavu čirého bytí a totálního přijetí, které je takřka nepopsatelné a pro mě tolik léčivé.
Autentické zápisky ze tmy
Temnotou sloupnutá na dřeň V nekonečnu stěn sevřená Prosím ať vypne stroboskop Nekonečnem stěn sevřená Blikot mžitek – má hlava sedřená *** Nad mým osamělým příbytkem Proletěla helikoptéra A nic zásadního se ten den ani nestalo *** Tesklivá samota si mě zotročila Můžu to vzdát Ale co bych venku dělala? Obstarávala a pospíchala vstříc chřtánu Raději volím tragickou letargii *** Pozvu letargii na meduňkový čaj třeba ji to uspí *** V sesli ruce do klína Klesly a tak si tam chvíli pobudou Chvíli delší než věčnost Jsem tak unavená Vyspávám životy i které jsem nežila Hlava skřehotá Když má složit verš Mlčí *** Co ještě chceš v té tmě dělat? Nic už děláš dlouho… Však můžeš ještě pokračovat *** Z tesknoty vyloupla se radostná vůně pomeranče *** Rekapitulovat Nekončící sledy příběhů Donutit hlavu konečně Kapitulovat Setnout samu sebe *** Čtvrtý den, když klíží se mi víčka Radost mi udělá Kyselá okurčička A ručička na hodinách se opět Nepohne *** Těším se na všechno A na všechny A teď se těším, že jsem Dám si jablko Dej si jablko Po nějaké chvíli: Dáš si to jablko? Chroupu jablko Protnu ticho šťavnatostí *** Mám kalimbu Kolíbu se tmou Libými tóny (koukám, klimbu) *** Čas mi odměřuje konvice S meduňkovým čajem *** Nech prázdno prázdnem Jen sleduj co se tam Snaží natlačit Prázdné prázdno Prázdnější něž prázdné Vyplněné tebou Nebo snad sebou Už neví se kým a proč Ale ví se přece! Hm, když si to myslíš… *** Vyčkám v peřejích času Až odhrnu závěs z veřejí *** Vyleze ještě něco na povrch? Třeba já? A dám si pivo s utopencem… V jedný hospodě ho Přejmenovali na neplavce Asi že utopenec je moc morbidní A jak přejmenovat rakvičku? Aj ten věneček bych si dala Až to tady dokonám Bude co slavit Nový život Nová Soňa! Staré chutě… *** Mám jablečný den: Místo nudou Ukoušu se Jablkem Věčný vypravěč Spřádá příběhy které Nikdo neposlouchá Uši se jen poslušně Ze slušnosti špicují Odezva žádná Ode zdi ke zdi nikdo nic *** Nuda s nudou Vnutily se mi do přízně A já jim to nevymlouvám Nuda se do mě zakousla Já do jablka A to už nemá do koho Už znám tohle místo Jak svoje boty který jsem Týden neviděla
Posvátná každodennost
Dny mi zpestřovaly návštěvy mého opatrovníka Petra, který mi každý den nosil konvici s meduňkovým čajem a jídlo – vždy večeři na daný den a na ten další snídani, oběd a svačinu v podobě ovoce. Velmi brzy jsem ztratila pojem o čase a řídila se čistě svým biorytmem – jedla jsem, když tělo dostalo hlad. Nachystané mlsání z domu zůstalo netknuté. Ve svém nekonečném volném čase jsem se věnovala zpěvu, uklidňujícímu drnkání na kalimbu, dechovému cvičení nádí šódhan (střídání nosních dírek). Když už jsem se v prostoru spokojeně zabydlela, cvičila jsem uprostřed na koberci jógu. Za největší uvolnění jsem považovala cvičení na „dezorientaci“ – roztočila jsem se a vyrazila s pobavením do prostoru, kde se asi ocitnu. Meditaci (meditaci klidu, kdy se soustředím na svůj dech a opakovaně se k němu vracím při vyrušení myšlenkami) jsem provedla jen asi třikrát; příliš mi nešla, ale i to je podstatná zkušenost.
Sny a bolesti
Přistihla jsem se, že někdy už jsem jen zoufale čekala na Petra a byla natěšená, jak mu povyprávím, co vše jsem zažila. Rozebírali jsme spolu celkem důkladně obrazy objevující se v mých snech (Petr se zajímá o procesově orientovanou práci). Pátý den mi Petr navrhl imaginaci, ve které si můžu utvořit svůj svět, své panství, a obydlet ho postavami, kdy každá z nich reprezentuje nějaké mé potřeby a mé dary. Nečekala jsem, že mi tato aktivita půjde. Imaginace se však bezuzdně rozehrála a já se nestačila divit, co vše se objevuje. Nádherný kýčovitý svět plný harmonie. Byla jsem za něj velmi ráda, protože mi velmi pomohl s tíživou ruminací, která mě ještě poslední den trápila. Stále se mi vracely myšlenky na situace a lidi, kteří se v mém životě v posledních třech letech objevili. S mužem jsme si prošli náročnou partnerskou krizí, která šla na dřeň našeho vztahu i nás samých. Pro mě obrovské transformační období. A já konečně řekla bolestným vzpomínkám, které už byly tolikrát v duchu i nahlas přežvýkané, dost! Ve svém imaginativním světě (který je mou reálnou vnitřní krajinou) jsem spontánně uspořádala rituál, ve kterém byly bolesti ošetřeny, spáleny a poslány po vodě definitivně pryč. Zbylo prázdno. Fyzicky jsem se z toho následně otřepala – stoupla jsem si ke sprchovému koutu (tomu skutečnému…) a tam to ze sebe vše setřásla. Obrovská, a přitom neokázalá, prostá úleva! Když jsem to líčila ten den Petrovi, zmínil, že už při vstupu v předsíni cítil, že se potřebuje oklepat… Tyhle proscesy mají sílu!
Tak jsem se rozloučila S prožitou bolestí Zůstalo prázdno Nechám ho prázdnem Nechám prázdno prorůst přítomností
Hvězdné nebe nade mnou
Druhý pobyt ve Tmě byl pro mě náročný a nesmírně léčivý. Poslední večer se mi vybavila překrásná vzpomínka na hvězdné nebe v Antýglu na Šumavě, kde jsme s mužem strávili naše první léto a muž se mi potom později svěřil, že přesně tam pod tím nejhvězdnatějším nebem, jaké jsme my dva kdy zažili, se rozhodl, že jsem ta jeho vyvolená, s kterou chce strávit celý život. A s touto vzpomínkou jsem šla poslední den ve Tmě spát.
Ráno, kdy mě čekal výstup na světlo po sedmi dnech, jsem byla docela nervózní. Vnímala jsem zvláštní směsici pocitů: měla jsem dojem, že jsem povyrostla (i ve snu se mi zdálo, že jsem veliká) a zároveň jsem cítila pokoru, až bázeň před nesmírnou prázdnotou. Hluboký respekt.
Když jsem ten den poprvé vykoukla ven na světlo, byla ještě noc (tipuji kolem čtvrté hodiny) a nade mnou zářily hvězdy. Stála jsem tam v té mrazivé „hodině mezi psem a vlkem“ se zakloněnou hlavou, co mi jen mé křehnoucí nohy dovolily. Po tvářích mi stékaly slzy dojetí.
Kdo má židli, bydlí
Tma mi nabídla mnoho kouzelných momentů a propojení. Za všechny zmíním ještě židli. Tento motiv byl prvním, o kterém se mi ve Tmě zdálo: bílá, lehce oprýskaná dětská židle, kterou jsem našla a chtěla si ji vzít. Petr ji potom v našem rozhovoru interpretoval jako to místo u stolu pro mé vnitřní dítě – dětskou zraněnou část, která nepotřebuje nic míň, než být kompletně přijata a vyslyšena. Týden na to již v běžném provozu jsem šla vyzvednout mladší dceru ze školky, v čase, ve kterém normálně nechodím, místem, kudy bych nešla, a co nevidím: u popelnice odloženou bílou, oprýskanou tonetku! Dospěláckou. Nerozvyklanou – naopak je to ta nejpevnější židle, kterou aktuálně u nás doma najdete. Odtáhla jsem si ji hrdě domů a teď na ní sedím, když sepisuji tento příběh. (Ten týden nám taky napsala kamarádka, zda by se nám nehodila dětská židle, kterou už doma nepotřebují…)
A takových motivů ze sna a propojení s realitou jsem zažila více.
Celý svůj pobyt bych mohla shrnout do názvu výstavy, kterou jsem zahlédla v průchodu, když jsem v den ukončení terapie šla v Brně do Chajovny potkat se s mým mužem: Sny a duchovní zkoumání. Přesným zněním si nejsem tak jistá, a když jsem se tam šla podívat v týdnu zas, už tam ta výstava nebyla.
V týdnu po Tmě jsem zažívala silný pocit, že se na utváření reality podílím.
Avšak tak jak jsem psala minule o své integraci a návrat ze Tmy jsem zde přirovnávala k sešupu „od Zenu k Šinkanzenu“, i nyní bylo nutné přijmout, že kouzlo se postupně až skokově vytrácí. Jak se mi hned v úvodu zmínil Petr: „Ze světla zbude jen světluška.“ Jenže, i když je maličká, neochvějně mi svítí na cestu a já věřím, že ji kdykoli můžu požádat o pomoc!
Tma je moje velká učitelka a léčitelka, a pokud přijde impuls, opět poslechnu. Za tu možnost nesmírně děkuji.
Dovětek – moje ranní modlitba
Ze tmy jsem si přinesla rituál či modlitbu, jimž říkám „semínko“. Každé ráno (vstávám kolem půl šesté, o víkendu i kolem půl sedmé) – po psaním deníku a po krátké 5-10 minutové meditaci zaměřené na dech – zaujmu jógovou pozici dítěte. Jsem v ní tak dlouho, jak potřebuju. Poté pronesu slova: „Kam padne stín strachu, klíčí odvaha.“ A postupně jdu do širokého dřepu a přes hluboký předklon obratel po obratli nahoru do vzpřímené pozice. Roztáhnu paže nad hlavou a podívám se na ně se slovy: „A roste krásný, silný, statný strom.“ Dále spojím dlaně před hrudníkem se slovy: „Tohle si slibuji s laskavostí k sobě a k celému světu“. Přičemž paže natáhnu před sebe a široce je rozevřu. Základ tohoto rituálu je pro mě nejen duchovní, ale také hmotný: Petr Pokorný mi na konci pobytu daroval tříletou lípu, neboť jsme se v posledním rozhovoru dostali k tomu, že pěstuje les a má na zahradě spoustu semenáčků. A já jsem zrovna chtěla u nás na zahradě strom zasadit. Lípa bylo moje tajné přání. Při ranní modlitbě tedy myslívám i na tento náš mladý stromek a přeju si, ať jednou dělá stín a radost našim pravnoučatům.
Pěkné…
Díky 🙂