Chci být Bašóem. Po ničem nebažit, jen dosahovat Zen... Není dnes k mání - svět virtuální brání nicnedělání. Dobré zprávy: mám za sousedku třešeň za balíky slámy. Výzvě čelící: dát správně potmě pastu zuby bělící. Nastavím pusu, ve tmě číhám - políbím svou plachou múzu. „Blázen ve své vsi…“ Reynku, já v maringotce trávím svý noce! Buddhistka Zenu nebudu - furt se někam dopředu ženu. Jsem tak moc líná: nemedituju, nedám nohy do klína. Moje hlava je všude kolem - je i za tím temným rohem? Jsou tu bubáci? Ve tmě se mnou nebyly - venku maj' práci. Hýčkej duši mou, blažená nečinnosti! Pohlcená tmou. Nudím se k smrti? To jen mysli červíček stále se vrtí. Moje palice přeplněná velice zírá do prázdna. Mlčet a jen být v tichosti se sebou - to hlavě domluvit… Tunu zábavy mám, když sejde z očí a vleze do hlavy. Dívám se do tmy tváří k sobě - zrcadlo to absolutní. Jako tenkrát když nosila mě maminka - teď samotinká. Koušu se nudou? Rozsypu se v tmě - kousky přec po mně zbudou.
Na přelomu května a června roku 2020 jsem podstoupila něco, na co už jsem se dlouho těšila – pobyt ve tmě formou terapie.
Co je terapie tmou? Člověk si na určitý počet dní zaleze do světelně izolované tiché místnosti a veškeré činnosti (hygiena, jídlo, cvičení, spánek) provádí potmě. Jednou denně vždy v různou dobu mu opatrovník donese jídlo na celý den a může si s ním promluvit, pokud je to žádoucí. Pobývání ve tmě je univerzální praxe objevující se napříč různými kulturami – možná pochází z Tibetu, ale známá je i v kultuře křesťanské (modlitebny ve skalách).
Lidé odchází do tmy nejčastěji za účelem hlubokého odpočinku, (sebe)poznání, duchovního růstu a rozšíření stavu vědomí.
Sama jsem si žádné osobní příběhy před nástupem na tuto terapii nečetla, a přitom jdu zrovna jeden sepsat… Už ani nevím, kdy jsem o Tmě uslyšela poprvé, ale hned mě hodně zaujala. Na konci roku 2019 jsem si dala předsevzetí, že v novém roce už to podniknu – měla jsem v merku dvě místa nedaleko od Brna. Na začátku zimy jsem se podívala na volné termíny a nejbližší byly v květnu. Vybírala jsem si mezi Lysicemi a Hlubokými Dvory. Nakonec si mě přitáhla maringotka na kraji vesnice na Tišnovsku – krásné, klidné místo. Původně jsem si objednala pobyt na tři noci, což je minimální doporučovaný počet na tzv. restart (kompletní obnovu duševních i fyzických sil). Asi měsíc před nástupem jsem si rezervaci prodloužila o dva dny – na popud mého Lukáše, v kterém jsem měla velkou podporu a který mi tuto zkušenost moc přál.
Naštěstí tam bylo místo a při nástupu jsem měla možnost si pobyt ještě natáhnout, neb člověk po mně odpadnul. Z původních tří nocí jsem tedy nakonec byla potmě nocí šest, od 30. května 14 hod. do 5. června 5 hod. Poněkud opačný postup: spíše jde člověk do tmy na týden a vyleze z různých důvodů dříve. A rovnou řeknu, že jsem za prodloužení ráda.
Když už se do tmy rozhodnete jít, je dobré to předem moc neroztrubovat, čímž se vyhnete pochybám a nežádoucímu odrazení. Možné argumenty, proč do tmy nemám chodit, například zní:
- Jak se tam o sebe budu starat, jak to zvládnu prakticky?
Na tohle jsem se příliš nesoustředila a až první den po cestě na dané místo jsem si v hlavě vytvořila problém: jak si nandám pastu na kartáček?? Zpracovala jsem tento podstatný námět v jednom ze svých haiku… - Co tam jako budu dělat?
Nic? Oooo, já chci dělat nic!!! Už vůbec nevím, co to je a roky jsem se nenudila. Nuda jé nádherné téma! - A co strašidla?
Toto už byl celkem pádný argument, který by mě mohl od tmy odradit. Jsem trochu (trochu víc) strašpytla, ale byla jsem odhodlaná zakusit míru své odvahy! (O bubácích se ještě zmíním příště.)
Co se ve tmě často doporučuje dělat, je meditovat. Popravdě si nejsem jistá, zda jsem někdy pochopila, co to je (hmm, dělat nic/ být ponořená do činnosti rovná se meditovat?). Poprvé jsem meditaci objevila asi ve svých jedenácti letech v nějaké knize o zdravém životním stylu, kterou jsem našla ve školní knihovně (jo, měla jsem asi trochu divný zájmy). Tak jsem zkoušela meditovat tenkrát potmě (!) v koupelně. Příliš jsem k této aktivitě nepřilnula, ale vnitřně jsem věděla, že je to určitě velká pecka a vždycky mě pobavily příběhy o meditujících zen-buddhistických mniších sedících v zazenu, jak je mistr přetáhne holí, když pospávají nebo se nesoustředí na prováděnou praxi. Něco podobného si navozuju vždy, když si z nepozornosti – mysl zatemněná myšlenkami – třeba nakopnu palec. Takové nakopnutí je také skvělým otvírákem k osvícenému stavu (bůhví co to vlastně je). Jestli mi je totiž něco blízké, tak určitě meditace za běžného provozu, když vařím, myju nádobí, při chůzi apod. Myslím, že nějakou minutu, pár minut meditace denně dohromady poskládám…
A teď ve tmě jsem měla mnoho dlouhých hodin k dispozici. Řeknu na rovinu: nemeditovala jsem v žádné speciální pozici a možná jsem nemeditovala vůbec. Naladila jsem „rádio poezie“, jak si ráda sama pro sebe říkám, a vždy v nějakém delším časovém úseku jsem psala haiku – soustředit se na přesnou básnickou formu a libozvučnost pro mě totiž bylo a je perfektní mentální cvičení. Je to moje duchovní praxe, moje forma meditace a můj návrat k sobě domů. Celkem jsem jich složila 98 – Tma je nepochybně vynikající prostředí pro napsání básnické sbírky. Měla jsem A4 sešit, ve kterém jsem si posouvala po papíru velkou kancelářskou sponku, abych vždy našla místo, kde mám začít znovu psát. Dlouhé deníkové záznamy potmě by mě deptaly a ještě jsem se děsila momentu, že začnu zázračně vidět, ale psaní krátkých trojverší mě neskutečně bavilo. „Haiku“ znamená japonsky hravý verš a v pubertě byl pro mě Bašó – jeden z nejslavnějších japonských básníků haiku – velkým vzorem. Dokonce jsem se v nějakém záchvěvu chtěla kvůli jeho poezii učit japonsky, ale spokojila jsem se s českým překladem. Příspěvky o Tmě jsou v podstatě komentáři k mým haiku, která jsou zásadní výpovědí o mé cestě. Berte je prosím s lehkostí a nadhledem!
A příště rozeberu své záměry, proč jsem do tmy šla a jak jsem se na odchod mentálně připravovala.
