Skip to content

🖤 Bytí potmě & po tmě 🖤 (2. část – záměr)

Ve tmě jak v hrobě?
Ve tmě jako v děloze:
světel exploze!

Čí nesmrtelnost?
V plátcích pivoňky svůj nos
zlatohlávek skryl.

Ve tmě vzpomínka:
jemná vůně a bělost.
Křehká pivoňka.

Vlezla do tmy – proč?
Kvůli osvícení – NIC
lepšího není.

Do tmy zalezla -
podivínka.
Prozřela,
zase vylezla.

Ve tmě veď mě,
má duše.
Odpoví suše:
jsem jen zbloudilá.

Ozdravná kúra,
duševní wellness – vida!
je ze mě můra…

Ve tmě rozkrývám
tajemství života – dost!
těžká lopota…

Dny, noci perné -
hvězda nejvíc zazáří
v tmě černočerné.

Mnoho slov z pusy
okolního světa prý
mou duši dusí.

Civilizace?
Mám vše, co potřebuji…
chci náruč tvoji!

„Nic nenechá světlu, zázraku nebo pokladu tak dobře vyniknout jako temnota.“ (Clarissa Pinkola Estés: Ženy, které běhaly s vlky)

Často pěju chválu na samotu a pobyt ve tmě jsem primárně vnímala jako velmi intenzivní pobývání se sebou sama a v podstatě zkoušku toho, jak v souladu se sebou umím být – bez mobilu, bez knihy, bez hudby, bez procházky, bez zábavy. Ryzí návrat sama k sobě: chtěla jsem se důkladně podívat na to, jak je tam u mě doma, v mojí duši, o vše postaráno. A tímto bych mohla své dnešní povídání ukončit, ale rozepíšu se.

Pro cokoli zásadního, co v životě dělám, si chci vždy ujasnit nějaký záměr – mít to svoje „proč“ (vrhat se do věcí bezhlavě moc neumím). Škála mého záměru byla poněkud široká a na jejím jednom konci byl prostý odpočinek od dětí a okolního světa – šlehnout si pořádnou dávku melatoninu, „hormonu tmy“ – a na druhém konci se skvěla představa jakéhosi znovuzrození.

K tomu odpočinku od dětí bych se zde přiznala k jedné ze svých nejdivočejších a nejzvrhlejších představ, které jsem se kdy ve své fantazii dopustila: balím si kufry a odcházím od rodiny neznámo kam zavržena všemi (ano, jsem patetická). Pochopila jsem, že tyto potřeby úniku v různé míře a v různě přijatelné či zavrženíhodné variantě realizujeme všichni/ všechny, viz anekdota, jak šel muž vynést odpadky a možná se po týdnu umolousaný zase vrátil. Doma si ze sebe taky občas utahuju, když jdu do žlutého kontejneru vyhodit plasty, zda se ještě někdy vrátím. A ty úniky se vůbec nemusí týkat změny fyzického prostoru – mobil či knížka postačí, i když i s těmi je nejlepší se taky někde zašít. V hlavě mi teď zní hlas Roberta Planta z Led Zeppelin a jeho srdceryvné “Babe I’m gonna leave you: I got to ramble… I can hear it callin’ me the way it used to do, I can hear it callin’ me back home…“ Anebo méně romantická, ale dost realistická cimrmanovská hláška (jediná, kterou si vždy vybavím): „jak je krásné mít svou rodinu… takhle hluboko pod sebou…“ Někdo uniká třeba cestou do Afriky, někdo za roh do hospody a někdo poustevničí potmě v zaparkované maringotce. A já tímto nesmírně děkuji za svoji možnost řízeného úniku do jiných sfér!

Jak se Tma blížila, přišla mi občas intenzivní myšlenka na setkání se smrtí – měla jsem potřebu vše urovnat, potkat se s některými lidmi a odejít na terapii s „čistým štítem“. Zároveň jsem byla zvědavá, jestli tam na mě přecijen nevybafne něco, co je v nepořádku, ale nevěnuju tomu pozornost (zvlášť jsem čekala sekec mazec za své rodičovské prohřešky). Přitom si dovedu představit, že člověk odejde do tmy naopak ve stavu mírného či totálního chaosu s cílem „oddělit zrno od plev“. Tato terapie se používá např. i při stavech syndromu vyhoření. Téma smrti ve tmě pro mě nakonec nebylo tak naléhavé, jak se mi zpočátku zdálo. Namísto do hrobu, temné kobky, jsem do tmy lezla jako zpátky do bříška (ono to stejně souvisí). A pocit znovuzrození po šesti dnech byl naprosto geniální!

Nejdůležitější pro mě paradoxně bylo si připustit, že se nemusí stát skoro nic, nic převratného. Tedy ujasnění záměru není třeba přeceňovat a je dobré očekávat nepředvídatelné – sem pro mě spadalo i téma „rozšíření stavu vědomí“. Vzhledem k tomu, že jsem si zrovna našla své místo na světě a zapustila kořínky, ani jsem po žádném bodu obratu netoužila. Možná právě tento stoický klid v duchu „nestane se vůbec nic“ mi dodal největší odvahy do toho jít a už nic neřešit.

Když jsem se na Tmu připravovala a psala si svoje myšlenky do deníku, napadlo mě, že nejvíc se to pro mě podobá přípravě na porod. Na porod obou dětí jsem se také nějakým způsobem chystala, ale ani u druhého jsem nemohla odhadnout, co všechno se může stát. Porod je mezní životní situace a transformace, a tak do značné míry vnímám i pobyt ve tmě. (Ale nemusí to být potom takto vnímáno všemi, kdo terapií projdou.) Nadneseně jsem si pobyt ve tmě představovala jako těhotenství a porod sama sebe.

A podstatnou součástí mojí přípravy a ladění se na Tmu byl humor a dělat si ze sebe tak trochu prču. Byla jsem odhodlaná se ve tmě „nezcvoknout“ a naráz nezešedivět. Pro plynulejší návrat do běžné reality jsem si ještě dopředu zařídila přespání u kamarádky, protože představa, že vylezu po týdnu z maringotky a vrhnou se na mě děti, byla mnohem děsivější než představa temnoty…

Kdy opravdu není dobré tuto terapii podstupovat: když máme nezpracované trauma, trpíme psychickým onemocněním, fóbií ze tmy či ze stísněného prostoru. Tzv. bubáci/ strašidla na nás ve tmě začnou padat a je to potom k nevydržení. Jsou to často součásti nás samých, zatlačené do nevědomí, a ve tmě konečně mají možnost vylézt pořádně na povrch. S těmito „bubáky“ je dobré se ve tmě potkat, i když jsme v běžném životě relativně v pohodě (nemáme závažnější psychické problémy). Tma je skvělá možnost pro usmíření a přijetí všech svých stránek, i těch tzv. negativních, které mohou být i obrovskými dary. Však to známe z pohádek – poklad bývá zakopán někde v temnotě, a ještě nejlíp přímo u nás doma. Prozradím, že tam na mě žádná speciální strašidla nevykoukla, ale občas mě přepadl divný pocit, když jsem měla vstát a vydat se do té prázdnoty. Z větší části jsem ji ale vnímala jako konejšivou a hojivou.

Jako doprovod k textu jsem vybrala zlatohlávka v pivoňce (zaostřeno na okvětní plátky místo na brouka), což bylo to poslední, co jsem před odchodem do tmy na naší zahradě vyfotila. Byl tam zalezlý, já ho vyrušila, a pak se před mými zraky rozletěl. Po mém návratu našly děti jednoho takového zlatohlávka mrtvého, tak ho mladší Lada přikryla listem: „chrr, pšš!“, spinká… Přišlo mi to zvláštně symbolické.

A příště už vám konečně řeknu, jak jsem ve tmě zvládala žít a co jsem viděla!

Published inHaiku (Modrý lotos v sandálu)

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *