Od třetího dne nemám pokoje – v očích mám ohňostroje. Místo zraku mám v očích krasohled - „zemský ráj to na pohled.“ Kolik je hodin? Fůra. Ráno soused má hned pořezáno. Šlechtí šlofíček. Zalezu do spacáčku. Žádný budíček. Ležím, sedím i dřepím, co počnout mám? Stoj na hlavě nedám. Mám chuť na zmrzku. Teď je duchovní práce - vzdej se pamlsku! Chutí a vůní paleta… čokoláda! Nejsem asketa. Co okolní svět? Do samoty schoulená slyším ptáka pět. Nevěřím ani, že venku svítí slunce. Svítí v mé dlani. Dnes píšu haiku. Včera, zítra píšu zas haiku bez lajků. Pomilovala jsem svoji duši – řekla: moc ti to sluší. Nejsem v panice. Někdo sahá po klice. Venku vichřice. Hnedle po ránu vedle jak ta jedle - tmě civím do chřtánu. Chceš si dát vzpruhu? Kofeinem? Nakopni se melatoninem! Choulím se v křesle, poslouchám vítr – není tu jiná sesle. Mám otevřené oči, zavřené oči, jen když proudí čchi. Nenakopla si zatím palec – zdá se být tmy velký znalec. Liju do hrnku pomalinku čaj – slyší někdo mé štěstí? Jak popsat slovy? Pod nosem mi zavoněl čaj meduňkový. Už je to věčnost, kdy spatřila jsem tváře. Společnost záře. Srdce pulzuje. Vůkol ticho, vůkol tma. Kolik vůbec je? V očích mi bliká. Můj maják se rozsvítil! Už jsem si zvykla. Vstanu, popojdu, ujdu sotva kroků pět, sednu na bidet. Kráčím potichu: lup do sprcháče! Rázem je mi do smíchu. Ticho poslouchám. Potmě v koutku v křesílku. Jablko chroupám. Ve společnosti něžného orchestru mých milých vnitřností. Přišla dřímota, hlavu mi zamotá – to je ta samota?
Dostávám se k ústřední dlouhatánské pasáži, u které si říkám, co jsem si to usmyslela… popsat nepřenositelný zážitek, který by byl pro každého v různém životním období stejně jiný. Jedním z plodů Tmy pro mě ale je uvědomění, že nemusím naplnit ničí očekávání a vůbec se nemusím zavděčit všem. Pokud vám vyvstanou otázky, určitě využijte prostoru v komentářích.
Konečně zmíním zásadní postavu v tomto příběhu a tou je průvodce Petr Pokorný, který postavil maringotku u sebe na zahradě, kde žije se svojí rodinou ve velkém rodinném domě. Více o Petrovi a jak to v maringotce vypadá viz jeho web.
Petr mi na začátku vše vysvětlil, ukázal, sedli jsme si v daném prostoru ještě s rozsvícenou lampou a chvíli si popovídali. Nejdřív se vejde do malého zádveří, vstupní dveře ještě zakrývá těžký černý závěs, a teprve pak vedou dveře do obytného prostoru, který je navržený přesně pro jednu osobu – jedna postel, křeslo, police s lavicí a stolkem dohromady (multifunkční kus nábytku), sprchový kout, praktické háčky na oblečení a madlo na ručník, umyvadlo s poličkou, bidet a pilinový záchod. Petr má velmi příjemný, uklidňující hlas, což jsem následně velmi ocenila při našich každodenních rozhovorech ve tmě poté, co mi vždy donesl jídlo a velkou konev meduňkového čaje, které mi dával na jedno místo ke sprchovému koutu. Chodil v různou denní dobu a čas mi sdělil až poslední den na mou žádost.
První den jsme se s Petrem rozloučili někdy mezi 13. a 14. hodinou a sama jsem si prostor znovu prošla, vybalila věci, vypnula mobil (schovala ho hluboko do batohu a nechala tak po celý pobyt) a chvíli jsem se rozhoupávala k tomu zhasnout a vytáhnout lampu ze zásuvky. A najednou byla tma, úplná tma. Petr se ještě ten den dostavil s první várkou jídla. Velmi rychle jsem se přepnula do režimu „co chci, po tom sáhnu“. Měla jsem v prostoru své orientační body, vypočítané kroky apod. Více jsem zavrávorala asi jenom jednou. Šmátrala jsem, ale nebylo to nic, z čeho bych panikařila. Jídla byly vždy tři porce – lupínky, jogurt, ovoce a pak dvě hlavní jídla – jeden pokrm rozdělený na dvě porce (vegetariánské – např. kuskus, těstoviny, čočka se zeleninou). Zpočátku jsem měla hlad, a potom mi Petr navařil fazole, čímž jsem se konečně nacpala, a pak už jsem to ani nebyla schopná dojíst. Měla jsem s sebou z domu sbalené dvě tabulky oblíbené hořké čokolády, ale snědla jsem necelou jednu. Celkově jsem se ve tmě v tomto ohledu tak zharmonizovala, že ještě teď mě drží pocit, že se nemusím zaplácávat svačinkami a sladkostmi, ale myslím, že tento pozitivní návyk si neudržím…
Co mi občas chybělo, byl svěží vánek; přísun vzduchu zajišťovala rekuperace. Jednou mi Petr vyvětral (zakryla jsem si oči šátkem). Osobní hygiena pro mě nepředstavovala celkem žádné překážky. Vetší výzvou ovšem bylo, že jsem očekávala menstruaci. Mé moudré tělo však usoudilo, že toto podstupovat nepotřebuje a nepřeháním, když řeknu, že krev se z mého lůna začala řinout, jakmile jsem otevřela dveře kamarádčiného bytu, kam jsem se uchýlila v rámci adaptačního režimu po šesti dnech ve tmě (přespání u kamarádky tady opakuji po několikáté, čímž jen zdůrazňuju význam této přechodné fáze). Z psychického hlediska nabízela moje fáze cyklu naprosto ideální období k tomu chtít být zalezlá v ústraní…
Maringotka byla izolovaná světelně, ale doléhaly ke mně občas nějaké zvuky zvenčí a nevadily mi (špunty do uší jsem si nenasadila ani jednou). Velmi rychle jsem ztratila pojem o čase a zpěv ptáků, vítr, déšť, občas motor auta a hluk z cirkulárky (ten snad jen jednou) mi pomáhaly udržovat kontakt s okolím.
Nedokážu říct, kolik jsem toho naspala a myslím, že toho nebylo zas tolik, neboť jakmile jsem zhasla, celý prostor na několik dní ovládla moje hypertrofovaná hlava. Být ve tmě ještě jeden dva dny, tak už i tu konečně vypnu! Zpočátku bylo mé přemítání velmi silné, hlava plná plánů (jsem orientovaná na budoucnost a minulostí se tolik nezabývám). V druhé půli pobytu se i přebujelé myšlenky příjemně zpomalily.
První sen, který jsem měla, byl o tom, že jsem se probudila ve světlé místnosti s otevřenými okny dokořán – nic překvapujícího… Následoval sen, ve kterém už jsem se objevila v maringotce a viděla jsem v ní jako za šera a stála tam skříň, která tam ve skutečnosti nebyla. Za bdělého stavu jsem si vytvořila za skříní krásný světlý pokojíček, kde byl na stole neustálý přísun dortíčků a káviček… tato požitkářská představa se po pár dnech rozplynula.
Nirvánu jsem dosahovala už jen tím, že jsem byla schopna začít a dokončit činnost bez jakéhokoli vnějšího vyrušení.
Téma smrti nebylo vůbec naléhavé, jak jsem zmínila v minulém příspěvku, ale chtěla jsem se u něj alespoň jednou zastavit. V jeden moment jsem tudíž ležela na posteli a představila jsem si, že jsem mrtvá. Nezačala jsem usedavě štkát a vizualizovat si svůj pohřeb. Bylo mi líto nejbližší rodiny, ale jinak jsem pociťovala hluboký klid a při bilancování jsem to uzavřela tak, že jsem žila dobrý, naplněný život. Ničeho jsem nelitovala, ani těch svých rodičovských prohřešků… A když budu mít možnost vrátit se zpět, naskočím do rozjetého vlaku a budu se věnovat, čemu chci.
Jestli mě něco dojalo k slzám, tak to samotné setkání sama se sebou – „konečně sis na mě udělala čas!“ Kdo na koho? Jeden z nejzajímavějších poznatků pro mě bylo setkání s vlastními projekcemi na ostatní lidi: přiznat si, že ty nepěkné vlastnosti, co na jiných vidím, jsou moje, bylo ve tmě tak prosté a úlevné! Procítění propojenosti a jednoty se všemi a se vším bylo velmi silné.
Co se týče dalších aktivit, trochu jsem cvičila jógu. Nezpívala jsem si, ani „netrpěla“ samomluvou, jen občas něco vyslovila nahlas a zasmála se – jo, zažila jsem tam sama se sebou dost legrace! Nehraju na žádný hudební nástroj, ale hodil se mi tam zvuk brumle nebo bubínku, což bych mohla asi zvládnout, třeba příště. Tak jsem si poslední den aspoň zabubnovala na své tělo a zatrdlila, aneb trocha fyzického básnictví à la Petr Váša…
Co bylo nesmírně zajímavé – tma přestala být černá. Od třetího dne jsem měla v očích něco jako „stroboskop“ a různé načervenalé kruhy a obrazce – takové mžitky a blikající světýlka. Tyto vizuální vjemy se dají vysvětlit chemicky – produkce hormonů. Jiný přístup říká, že to je naše vlastní světlo (aura) a nějací průvodci z jiné reality. Mám k tomuto tip na knihu Ruce světla a Zjevení světla od Barbary Brennan, ale nečetla jsem.
Ke konci se vše tak zpomalilo, že jsem se třeba zastavila na koberečku u sprchového koutu a jen tam tak seděla a zírala, kdoví jak dlouho.
Na svůj velkolepý výlez ven po šesté noci mě krásně připravil můj poslední sen, ve kterém moje babička z tátovy strany (vůbec se mi o ní jinak nezdává) dotáhla dvě igelitky s nákupem (jo, chodily jsme spolu nakupovat do vesnického konzumu, který otvíral jednou týdně a vždy šlo o společenskou událost). Začala jsem zkoumat jednu z tašek a tam bonboniéra s citáty z her Václava Havla. Hm, to chci: vyberu si namátkou jednu pralinku a na jejím obalu něco ve smyslu: „Vše jenom čtěte!“ Po probuzení to pro mě byla naprosto jasná zpráva, že mám vše, co vidím, jen pozorně číst, písmenko po písmenku, spojovat je ve slova, věty, celý text, a až pak číst mezi řádky – nevyvozovat mylné závěry, být si vědoma různých interpretací, prostě číst, vnímat, být pozorná (moje verze rozšířeného stavu vědomí). To poslední ráno, jak jsem uslyšela ptačí zpěv, šla jsem se nachystat na výlez ven. Byla jsem nervózní. Natěšená. A dodala jsem si odvahu slovy: Kdybych měla strach, tak se nenarodím. Vstupní dveře jsem otevírala jen velmi pomaloučku, takřka po milimetrech, na etapy (na radu Petra). Když jsem otevřela asi na dva centimetry, jen jsem dlouhou chvíli u vytržení pozorovala zázračné pruhy mihotajícího se světla. Nakonec jsem otevřela a zpočátku zpovzdálí pozorovala ty výrazné barvy. Bylo deštivo, vše svěže zelené. Pár vteřin jsem viděla naprosto ostře (jsem slabě krátkozraká). Prošla jsem se po zahrádce, políbila zemi a na chvíli bych se hrdě zařadila k lidem, kteří umí promlouvat se stromy i s kameny (jeden impozantní obří šutr tam byl). Vše promlouvalo a já v tu chvíli věděla, že tohle není čiré bláznovství… Zážitek byl nesmírně silný, a po něm jsem si zalezla opět do maringotky (nechala jsem dovnitř vniknout trochu světla) a musela dojmy rozdýchat vleže ve svém kutlochu. I snídani jsem si nakonec dojedla ještě potmě a ne venku.