Skip to content

🖤 Bytí potmě & po tmě 🖤 (4. část – integrace)

DIVIZNA
Pověsila jsem
běžný život na hřebík.
Venku ptáček píp.

Ve tmě bystřím hmat:
lépe věci uchopím.
Hlavně žádný chvat.

Návrat ze tmy do
šedé reality je
zcela nezbytný.

Těším se všude:
kdo ze tmy odejde a
kdo ve tmě zbude?

Směle a hravě
provádím hygienu
ve svojí hlavě.

Až vyjdu ze tmy,
políbím zemi – po ní
v tmě smutno je mi.

Zítra vyloupnu
se zas na svět. Banán si
zatím oloupu.

Ve tmě jsme byly.
Hodiny nic odbily.
Já s mojí duší.

Slibná temná noc!
Co vše se vyjevilo?
Bylo toho moc…

Kam se podívám,
tma přede mnou, tma za mnou.
Rýži si dnes dám.

Snídani chystám.
Kolik času zabere?
Nikam nespěchám.

Jsem plná dojmů.
Tu šíři ticha a tmy
ani nepojmu.

Si vystačíme:
já s nudou nahé v koutě
se nasvačíme.

Nekupuji krém:
pro mé tělo i duši
je tma balzámem.

Týden bez křiku,
bez dětí. Křičím aspoň
ve snu – ze zvyku.

V mysli oblázky:
jak žabky po rybníce
hážu otázky.

Konečně, sláva!
Vše ve tmě propojila
má hlava plavá.

Mám tíživý sen:
z bezpečného kokonu
musím vylízt ven.

Přemítám vleže,
pot mě polévá – soused
polena řeže.

Nudím se stěží.
Zírám do tmy, hlavou mi
obrazy běží.

Copak povím vám?
Osamotě v své skrýši
čaj usrkávám.

Znovuzrození
mě už snad zítra čeká.
Jím chléb a zelí.

Závěs rozhrnu.
Co bude dál? Pojedu
busem ku Brnu.

Dneska muzika:
bubnuju do stehen -
líp mi čas utíká.

Dumám hluboce…
myšlenka se vytratí.
Dám si ovoce.

Vůně papíru,
jídla, mýdla a pasty.
Ve svět mám víru.

Tma je zážitek
mimosmyslový/ mnohasmyslový – jak moc
to málokdo ví.

Návrat ze Tmy do běžné reality jsem si sama pro sebe nejvýstižněji popsala jako přechod „od Zenu k Šinkansenu“. Sešup do vyjetých kolejí byl dost rychlý, jen jsem si připadala jako výletní parovláček jindřichohradecké úzkokolejky, který si to nostalgicky šine romantickou krajinou, a přitom je potřeba valit jako pověstný japonský vysokorychlostní vlak.

Ještě během pobytu ve tmě jsem si představila, jak si zajdu do knihkupectví a objevím tam knihu Ženy, které běhaly s vlky, kde autorka Clarissa Pinkola Estés podává výklad různých pohádek, mýtů, příběhů. Kolem této knihy už roky kroužím a dlouho jsem jí nemohla přijít na chuť, ač jsem tušila, že je pro mě v něčem významná. A pak se vracím ze tmy a jedu na přespávací návštěvu ke kamarádce, abych měla plynulejší přechod do reality a vydýchala se, než se se svými nejmilovanějšími vrhneme nadšeně kolem krku. Brzy po příchodu do kamarádčiného bytu hodím od jídelního stolu pohled na její knihovničku a z police na mě ona kniha jednoduše vykoukne a řekne Tak tady mě máš. Této výzvě samozřejmě nemůžu v daný moment odolat a pro knihu si dojdu. Otevřu ji a narazím přesně na kapitolu, která naprosto vystihuje moje životní období a co zrovna prožívám – 9. kapitola Návrat domů: Návrat k sobě samému.

Autorka zde poutavě rozebírá příběh o tulení ženě (v současnosti nádherně zpracováno v pohádce Píseň moře) a píše, že samo fyzické místo není oním opravdovým domovem, ale pouze prostředkem, kterým se domů – sami k sobě, ke svému zdroji – svezeme. A prostředků je tolik, kolik je lidí na světě. Vytáhnu z kapitoly pár vět, které vystihují autorčino (i moje) pojetí „domova” a které přiblíží její poetický, rozevlátý styl:

„I když se nemůžeš vplížit zpět do dělohy, můžeš se vrátit do svého duševního domova. Není to pouze možné, je to přímo nutné. ( s. 243) Domov je taková nálada nebo vjem, jež nám dovoluje prožít pocity nenavoditelné v materiálním světě: div, vizi, klid, osvobození od starostí, oproštění od požadavků, osvobození od neustálého ruchu. (s. 244) Pro některé znamená domov zahájení nějakého druhu činnosti … Pro některé je domov les, poušť nebo moře. Domov je vlastně holografický. Přenáší svou plnou sílu třeba i v jediném stromě, v opuštěném kaktusu za výlohou květinářství, v louži stojaté vody. V plné potenci může být i ve žlutém listu, ležícím na asfaltě, v květináči, čekajícím na raneček kořínků, v kapce vody na pokožce. Zaostříš-li své duševní oči, spatříš domov na mnoha, mnoha místech. (s. 245) Někomu stačí, je-li někde v místnosti za zavřenými dveřmi, ale přesto stále k dosažení pro druhé. Zatímco pro někoho musí být místo, ze kterého se dostává domů, prosto sebemenšího vyrušení. Žádné: Mami, mami, kde jsou moje boty? Ani: Miláčku, potřebujeme něco ze samoobsluhy? (s. 246)” 

Jsem člověk, který se navrací sám k sobě právě prostřednictvím samoty. Říkám tomu „Mé Ahúotú” a je to zvláštní místo spíše v čase, než v prostoru, kde se dokážu vrátit k „prvotní nespoutanosti“, kde po mně nikdo nic moc nechce, jen abych rostla a nerušeně prosperovala, vyvíjela se – tak jako plod v děloze. A Tma pro mě byla jedinečná příležitost toto si naplno prožít a vychutnat.

Čtení výše zmíněné knihy mi při návratu ze Tmy s adaptací velmi pomohlo a našla jsem v ní návod, jak se s tím vším vypořádat. O pár dní později už doma jsem si nalistovala namátkou jinou část knihy (o hněvu) a v ní staré rčení, které mi pomohlo pochopit můj nelehký stav:

Před tím, než byl Zen, hory byly horami a stromy byly stromy.
Když byl Zen, hory byly trůny duchů
a stromy byly hlasy moudrosti.
Po Zenu byly hory horami a stromy byly stromy.

Skutečně pobyt (onen Zen) byl v mnohém podivuhodný a ze Tmy jsem si odnesla několik kouzel, z nichž některá se však rozplynula. Uchovala jsem si z velké části kouzlo sebelásky a přijetí sebe sama. Ve Tmě mi bylo se sebou moc dobře a jestli jsem někdy zažila největší lásku sama k sobě, bylo to tam. Naopak kouzlo pomalosti se začalo velmi rychle na světle vytrácet. Mé první pohyby na světle mi přišly neskutečně rychlé a záměrně jsem je zpočátku zpomalovala. Nejvíce se vytratilo kouzlo propojenosti a jednoty a toho, že vše opravdu promlouvá.

„Když se vracíme do rušného světa a byli jsme nějakým způsobem izolováni během naší cesty domů, mají lidé, stroje a jiné předměty trochu neznámý nádech kolem sebe, a dokonce i zvuky kolem nás zní poněkud podivně naším uším. Tato fáze návratu se nazývá znovu-vstoupení a je přirozená. Pocit, že přicházíme z cizího světa, se po několika hodinách či dnech ztrácí. Poté budeme trávit nějaký čas v našem materiálním životě, poháněni energií načerpanou cestou domů, a v mezidobí obnovíme spojení s duší tím, že se uchýlíme do samoty. (…) Namísto pokusů, aby nám kouzlo vydrželo, prostě žijeme. Namísto odmítání nebo obav z námi zvolené práce do ní plynule vstupujeme; plni života, naplněni novými nápady a zvědavi spatřit, co se dále stane.“ (Ženy, které běhaly s vlky, s. 250)

Jednou lapidární větou můj stav adaptace a integrace zážitků ze Tmy vyjadřuje věta z knihy výkladů Bašóových básní, které autor interpretuje z pohledu Zenu:
„Pohroužení bez vynoření znamená nedosažení naplnění.“

Nebudu zastírat, že návrat do běžné reality byl náročný – vše hlučné, rychlé, mnoho podnětů a nároků. Zároveň bylo úlevné si uvědomit, že přesně v tom to je: v tom, že se vrátím. Obohacena o nové zkušenosti budu žít život, pro který jsem se rozhodla. Tady a teď se svojí rodinou, svými plány. Nestaly se zázraky: stále jsem obsedantně puntíčkářská a pištím na děti a ony na mě. Ale je tam ta touha a vůle se měnit a být v souladu.

Pokud nastane čas, ráda do Tmy zase zapluju jako do bezpečného kokonu. Jako vzpomínku na svoji první Tmu mám tento příběh, svá haiku a náramky, které jsem měla na ruce při výlezu ven. A jak hezky řekl můj průvodce Petr – Tmu je třeba brát jako posilovnu a ze začátku to hned nepřepálit…

A jestli mám nějakou radu pro sebe na příště – nechat déle vypnutý mobil. Nemusím si pak číst jako první zprávu z domu, že nám ukradli kolo s dětskou sedačkou a helmami (to je ještě nakonec v pohodě zpráva). Možná si mobil vůbec nebrat a dovolit si ten totální luxus být offline (ale pokud vás to ve Tmě „dostane“, zas máte jakousi první záchranu a můžete zavolat opatrovníkovi).

Nejkrásnější výzvou pro mě ve výsledku je umět žít mezi oběma světy, tím kouzelným, duševním/ duchovním a tím běžným, kde zázračno je zastřeno.

Děkuji za tuto možnost a těším se na další setkání sama se sebou, s celistvostí, jednotou a s Tmou.

Published inHaiku (Modrý lotos v sandálu)

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *