Skip to content

Mé Ahúotú

Dlouho jsem nebyla na osamoceném sólo výletě, a i když vím, že chvíle samoty mě sytí a pravidelně si v rámci rodinného života dopřávám čas pro sebe, tak jsem jaksi opomněla dosycovat se delšími časovými úseky. Teď už vím, že abych se doma nestávala tou znuděnou pokřikující stvůrou, přijímám závazek, že budu o své delší časové úseky o samotě bděle pečovat a dopředu je plánovat. Aktuálně vidím jako schůdnou a dostačující frekvenci jeden víkend za měsíc. A to je to mé „ Ahúotú“ – slastné spočinutí, procházky, lelky, spřádání plánů, tvoření, práce… to vše zcela o-sa-mo-tě, jen s komparzem kolemjdoucích a prohozením pár konverzačních frází s kavárenským personálem apod.


Opět jsem na víkend zavítala do svého oblíbeného Mikulova, kde jsem na sklonku srpna podnikla svůj iniciační rituál a vědomě se rozhodla přijímat hojnost a rozmanitost života a všech jeho darů, které nabízí.
Opět jsem se rozhodla vyrazit na Svatý kopeček s jasným záměrem. Tentokrát jsem rituál pojala tak, že se jedná o vědomý přechod do nové životní etapy – tvůrčí ženy, která si tvoří práci na míru.


Nejdříve jsem si ráno sepsala do deníku stránku se slovy vděčnosti. Poté jsem se vydala na výlet. Z mého minulého počinu zbyl u druhého zastavení křížové cesty provázek, tak jsem tam připevnila opět ruličku, nyní s básní Kraj Ahuot. Počasí bylo nevlídné, ale zároveň svým způsobem příjemně osvěžující. Dole o větve stromů cinkaly zledovatělé krupky padající z nebe, moc příjemný zvuk. Rychle jsem vyběhla nahoru a těšila se na obří kamennou spirálu, kterou jsem tam objevila minule. Byla jsem v šoku, když za kaplí žádná nebyla (asi potřebovali louku posekat?). A potom jsem se nahlas rozesmála: vždyť „jedinou životní jistotou je změna“ a tohle je přeci tak krásně symbolické – možnost začít něco od znova. Tak jsem posbírala pár okolních kamenů a poskládala jsem je do kruhu, do jehož středu jsem dala veliký kámen a mnou donesený malý křišťálový hranol (inspirace z minula). Pod velký kámen jsem umístila báseň Kraj Ahuot poskládanou do papírové lodičky. Potom jsem ještě zašla k Božímu hrobu a opět jsem se musela smát, když jsem byla ohlušena řevem křovinořezu a v hlavě jsem si opakovala verše „V kraji Ahuot poéta tiše splývá se štěstím“. Na mříži mě pak příjemně překvapily barevné mašle a jednu jsem využila k připevnění dvou ruliček. Došla jsem potom ještě k poslednímu zastavení křížové cesty – Vzkříšení – a tam mě napadlo vydat se do zatopeného vápencového lomu, když mám tu báseň poskládanou i do loďky.
Nejdřív jsem se však potřebovala posilnit obědem, tak jsem seběhla dolů do města. A navíc jsem si koupila dárek – po 20 letech novou peněženku v tamním obuvnictví a z výlohy jednoho trendy vintydž obchůdku na mě vykouklo líbivé mýdlíčko Love (od Almara soap). To jsem ještě nevěděla, co s tím voňavým třpytivým dárečkem zažiju…


Po obědě jsem došla k lomu a tam bylo prostě nádherně. Na obloze kroužili nějací dravci, nakonec tam byli celkem tři. Hrála jsem si, fotila… Při odchodu jsem se zadívala na obrysy skal a došlo mi, jak se nápadně podobají tvaru zakoupeného mýdla. A tak zcela spontánně vznikla básnická koláž Mít love, jejíž některá slova jsem již měla jen tak poznačené v diáři. Celé to do sebe nádherně organicky zapadlo a já byla jednoduše šťastná a zase jednou pocítila tu úžasnou lehkost bytí.
V lomu jsem taky zanechala papírovou lodičku pod kamenem. Papírovou ruličku s básní jsem potom ještě navázala na dvě lavičky ve městě a byla se svou prací spokojená, naplněná. Dosycená samotou.
Děkuji a těším se na příští Ahúotú, svoji vytouženou samotu.

Published in(Zkrá)snění básněním

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *