V dnešní předigitalizované době vnímám akt psaní rukou na papír doslova jako božský. Ruka tančí po papíře, mění sklony, intenzitu, rychlost. Najednou je v tom tolik rozmanitosti, s plně zaměřenou pozorností, bez tříštivého balastu. Hroty myšlenek se postupně zjemňují a já konečně slyším ty opravdu podstatné zprávy z domova. Papír poskytne bezpečný prostor pro vyjádření mých emocí a já vidím, jak jsou proměnlivé a pomíjivé. Sleduji opakující se motivy, obrazy, slova, výkřiky, přání a třídím, co z toho opravdu ve svém životě chci. Neustále balancuji mezi kontrolou a plynutím s vědomím toho, že plně pod kontrolou toho mám v životě opravdu velmi málo. To, na co mám vliv, je můj vnitřní postoj, a tento se u mě tříbí a vybrušuje právě pomocí osobních zápisků. Mým cílem není psát do aleluja, ale propsat se k tichu beze slov, k tomu neměnnému klidu, který tady všude kolem mě a ve mně je.