Básnířkou se člověk stane, když z duše slovo za slovem jak inkoust kane. Skrze poezii se duše dere ven. Samotou k sobě blíž jdu krok za krokem. Myšlenky jako kosti jsou duši oporou. Slova jak svaly ji do pohybu uvedou. Duše není slepě končící ulice, do vesmíru nahazuje udice. Když bloudí už dlouho a dýchá sotva, mé srdce je pro ni stálá kotva. Poezie zaplní prostor prostý všech rolí. V prázdnotě obraz můj skvělý se drolí. Když duše bez příkras i starých krámů zbyla, do sametového kožíšku tajemné poklady skryla. Neváhej, směle pohlaď tu rozkošnou kožešinku, v níž sladce spočineme alespoň na chvilinku. Básnířkou se člověk stává, když duše srdci ze svých cest mává a z kožešiny tak příjemné teplo sálá. Namítneš, že Básnířka SK je jen maska. Námitku přijímám, budiž uzavřena sázka. Ne masek karneval, ale striptýz duševní: tohle je život můj, ne provoz zkušební.
Básnířka SK je jen maska? Jaké masky v životě nosíte vy? A kdy je odložíte a necháte v hlavní roli zahrát svoji autenticitu?
Jeden lednový víkend jsem si po dlouhé době prožila radost z tvorby rukodělného výrobku. Karnevalové masky jsme vyráběly spolu s dcerou v neškole architektury – Lidské mraveniště. Co by byla města bez karnevalového reje?!
