Skip to content

Totem

Ač má tělesná schránka je malá,
zvířata se do ní nastěhovala.
Možná v ní nebydlí,
jen ji navštěvují.
Navrací se do svých obydlí:
nor, pelechů a slují.

Každý den doma, není výjimka,
pozoruji sedícího králíka.
Kožich bílý, uši svěšené,
má radost z trávy donesené.

Přivonět jdu ke svým bylinkám,
zkřížím cestu ještěrkám.
V suché zídce mají se jak v ráji,
chrání život, ocásek ti dají.

Pohledem na vodu srdce si posteskne.
Marně čekám, že křídlo vážky se zaleskne.
Jen v představách kolem mé hlavy prosviští,
jako víly si je má mysl polidští.

Na prst však přistane beruška,
štěstí mi zašeptá do ouška:
Ať do nebe teď svůj prst vztyčí,
komu jinak vyslovit své přání zhluboka se příčí.

Na kraji divoké říčky seděla bych ráda,
jeden prudší pohyb a vyplašená žába
dělá mi společnost spolu s dalšími kameny.
Strnulá, šedivá, jak na břehu kmeny.

V houští mě pozorují oči vlčice.
Celá hořím, červenají mé líce.
Své samoty nemám nikdy dosti,
přesto utíkám se do společnosti.

Tam stávám se mazlivou kočičkou.
Lidské doteky a slova jsou mi hrou.
Sama si pročistím svůj kožíšek.
S kým posdílím svůj pelíšek?

Pelíšek, to temný vonný koutek,
totem mých zvířecích choutek.

Zapomněla jsem snad na pavouka?
Kterých plný domov, plná louka.
S pavučinou či bez ní svůj život spřádá,
tajemství jeho pohyb nepostrádá.

Občas v zahradách zahlédnu strakapouda,
když má duše pohledem po stromech bloumá.
Dělá zvuky, nezpívá, buší do dřeva,
aby larvami a brouky plnil svá střeva.
Published inOáza poezie

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *