Ač má tělesná schránka je malá, zvířata se do ní nastěhovala. Možná v ní nebydlí, jen ji navštěvují. Navrací se do svých obydlí: nor, pelechů a slují.
Každý den doma, není výjimka, pozoruji sedícího králíka. Kožich bílý, uši svěšené, má radost z trávy donesené.
Přivonět jdu ke svým bylinkám, zkřížím cestu ještěrkám. V suché zídce mají se jak v ráji, chrání život, ocásek ti dají.
Pohledem na vodu srdce si posteskne. Marně čekám, že křídlo vážky se zaleskne. Jen v představách kolem mé hlavy prosviští, jako víly si je má mysl polidští.
Na prst však přistane beruška, štěstí mi zašeptá do ouška: Ať do nebe teď svůj prst vztyčí, komu jinak vyslovit své přání zhluboka se příčí.
Na kraji divoké říčky seděla bych ráda, jeden prudší pohyb a vyplašená žába dělá mi společnost spolu s dalšími kameny. Strnulá, šedivá, jak na břehu kmeny.
V houští mě pozorují oči vlčice. Celá hořím, červenají mé líce. Své samoty nemám nikdy dosti, přesto utíkám se do společnosti.
Tam stávám se mazlivou kočičkou. Lidské doteky a slova jsou mi hrou. Sama si pročistím svůj kožíšek. S kým posdílím svůj pelíšek?
Pelíšek, to temný vonný koutek, totem mých zvířecích choutek.
Zapomněla jsem snad na pavouka? Kterých plný domov, plná louka. S pavučinou či bez ní svůj život spřádá, tajemství jeho pohyb nepostrádá.
Občas v zahradách zahlédnu strakapouda, když má duše pohledem po stromech bloumá. Dělá zvuky, nezpívá, buší do dřeva, aby larvami a brouky plnil svá střeva.