Skip to content

Skryté (bá)snění v Boskovicích

Toulám se městskou krajinou a místo, které mě zaujme, vyfotím spolu s básní Totem v hádankách a zanechám zde ruličku…

Tento počin navazuje na rituál přijímání hojnosti v podobě Rozdrobených básní na Svatém kopečku v Mikulově. Došlo mi totiž, že v přijetí hojnosti mi často brání strach. Mám (měla jsem) pocit, že je nepatřičné do tohoto překypujícího světa vnášet ještě svoje výtvory. Nakonec jsem se k tomu postavila tak, že se naopak s odvahou vrhám do oceánu bujícího kreativitou. Báseň Totem v hádankách pro mě symbolizuje důvěru v moji vlastní cestu a pomáhá zdolávat obavy.

,,If you don’t become the ocean, you’ll be seasick everyday.” (Leonard Cohen)

Původně jsem si chtěla s básní pohrát ještě jinak: jednotlivé sloky nalepit na kruhové mandaly a tyto rozvěsit někde v okolí Holštejna v Moravském krasu, kde jsem byla den předtím. Nakonec mi plán zhatil déšť a hlavně převažující pocit, že si vybarvené mandaly nechám jenom pro sebe a nebudu jimi zasahovat mimo svůj fyzický domov. Pod zříceninou hradu se nachází jeskyně Hladomorna (Lidomorna), která pro mě i po stovkách let dýchá děsivou atmosférou tamních odsouzenců k smrti hladověním. Ovšem k tomuto prožitku velkou měrou přispělo vědomí historie místa a pošmourné počasí. Místo zároveň nabývá nového významu díky horolezení, ke kterému je využívána okolní vápencová skalní stěna. A já přispěla místu svou ruličkou, kterou jsem pod skálou uložila.
Druhý den jsem ze Sloupu dojela do Boskovic a zde jsem si s básní opět pohrála. Nově bych to pojala tak, že bych na každém místě vyfotila pouze jednu sloku.

Strach mě může ochránit anebo je perfektní výmluvou, o čemž píšu také v básni Strach je cedule. A čeho se bojíte vy a co vám pomáhá?

Pod kostelem svatého Jakuba Staršího nedaleko Masarykova náměstí.
Odvaha být pravdivá sama k sobě a ke světu a nést za svá rozhodnutí plnou zodpovědnost.
Židovská čtvrť a rulička s básní ukrytá pod kamenem ve vrátkách.
Respekt k sobě i ostatním: dva trojúhelníky v židovské hvězdě symbolizují dva prostupující se, zdánlivě nesmiřitelné živly – oheň a vodu. Avšak i oddělenost živlů je jen iluze.
Sv. Roch po cestě na židovský hřbitov, rulička vložena k jeho nohám, podél kterých ho provází pes.
Oddanost mému nitru, které mě umí zavést na ta správná místa a ke správným lidem.
Židovský hřbitov. Náhrobky jako totemy, které si tesáme již za svého života… Hlas intuice je takřka neslyšitelný a lehce zanikne v ruchu stereotypní všednodennosti.
Jedna rulička pod kameny na velikém náhrobku u vstupní pěšinky. Druhá rulička schovaná opodál na ruině náhrobku, který už je ,,jenom” kamenem. Od malička miluji klid hřbitovů, těch prastarých obzvlášť. Díky klidu se moje každodennost stává posvátnou.
Boskovický hrad. Síla, nedobytnost a moc – mít pevné hradby, které se však střeží samy sebou.
Lípa u zámku. Báseň ukryta do listí pod kamen mezi větve. Štědrost stromu, který dává stín a kyslík a já jej vděčně přijímám, dosvědčuje, že přijímání a dávání je zase jen iluze lidského světa. Pro koho je tu strom? Pro koho jsem tu já? Jsme a dýcháme…
Published in(Zkrá)snění básněním

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *