Ať stažená do sebe jako do ulity, či ve víru dění…
Plná lásky, která se rozlévá do krajiny,
zahřívá jako peřiny vše, co smutkem zuby drkotá.
Mysl jak motýl mění se, mihotá, mizí v dáli zas.
Tělo touží se dotknout alespoň letmo těch krás.
A duše jak drahokam v hloubi ukryta
a tiše dýchá a čeká, až ji objevíš.
Po čem opravdu toužíš? To Ty jen víš.
Kdo jsi Ty? Kdo v Tobě dýchá, touží a miluje?
Věnovat pozornost sobě – největší je dar.
Roků života na zemi máme jen pár.
Jak strávíš návštěvu své duše, své mysli ve svém těle?
Nesměle, bděle, neotřele?
Je na Tobě jakou péči věnuješ svému tělu.
Klidně občas vše pošli do kelu!
Přestaneš nádechy počítat, přestaneš si to vyčítat,
myšlenky se rozplynou.
Zároveň vše pevně pod kontrolou má
dravá vážka, vlčice rozverná.
Komu dala by své srdce dřív než sobě,
a potom se široce životu otevřít,
který jedině tady a teď se sebou
a svými milovanými chce žít.
Stačí pouze podlehnout podmanivé touze
sama sebe obejmout,
na vlnách rozkoše sama se sebou plout.
Objevovat a obdivovat svá stinná zákoutí a svoje oslnivé krásy,
jaký jiný smysl má život asi?
Myšlenky jak lavina pod níž vše umírá
a v úrodné půdě roste džungle zas.
To nejcennější ukryto: láska v nás.
,,Zamiluj se do sebe, do života, a pak do koho chceš.“ (Frida Kahlo)