Skip to content

(Ne)může to být jinak?

Stromy padají z listí vzhůru do nebe,
hvězdy se den co den rodí jen pro tebe.

Jedinečný okamžik se opakuje,
němé srdce tvoje ústa rozvibruje.

Vydej se na cestu směrem, kde už stojíš,
ohromně děsivého nejmíň se bojíš.

Divoká peřej navždy zledovatěla,
sýkorka do teplých krajů odletěla.

Dělá mi zle domýšlet si dobré konce,
zvlášť, když na začátku zní plyšové zvonce.

Od léta mi naskočila husí kůže,
v zimě kvetou v zahradě legrační růže.

Už dost, chci víc, hlava mi na místě stojí,
k světovému příměří bezelstně brojí.
Published inOáza poezie

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *