Skip to content

Triptych Odpuštění

Vision board s básněmi a ústřižky ze zahrádkářských časopisů a aromaterapeutických katalogů jako forma odpuštění a vytvoření prostoru lásky a radosti pro mé – již dávno zesnulé – prarodiče (červenec 2019).

Dopis od dědy

Přeji si, aby napsal mi dopis můj děda - 
ten, co psal bábí, své milé,
že na vojně se to skoro vydržet nedá.
Přeji si, aby se mnou posdílel nelehké chvíle.

Aby mi napsal, proč rozhodl se odejít ze života.
A já se tím budu ve svém srdci zabývat.
To snad jeho život byla jen těžká lopota?
Nemohl se kdykoli lásce do očí podívat?

Dědo, napiš mi prosím, co si Tvá duše žádá.
Pořádný rodinný oběd a horu zábavy?
Jak žaludek na vojně Tvé srdce strádá.
Můžeš mi kdykoli napsat, neměj obavy.

Já hodně bolavé srdce unesu
a hojivé masti na něj dám.
Budu tiše naslouchat, ani nehlesnu,
než Tvé srdce vodopády vypláče, počkám.

Dědo, napíšeš mi prosím ještě dnes?
Promiň, že jsem tak nedočkavá.
Toto místo je posvátné, žádný sprostý ples.
Budu k němu ve vší úctě co nejvíce laskavá.

Dopis od dědy je prostor v srdci, který
naplňuje mě nadějí a klidem.
Kdykoli napíše mi, můj děda není osamělý,
jeho slova zachytí mě a my se neminem.

Bábí

Bábí byla prostá žena
a bydlela v domě,
co mlčel jako pěna.
Po letech dům opět dětským křikem ožívá.
Má dětská duše svá dobrodružství znovu prožívá.

Bábí chtěla klid i společnost,
co předala mi, než odešla na věčnost?
Obojí sama sobě dát neuměla,
trápením svým k jisté smrti spěla.

Bábí, vzpomínám ráda, zpívala mi před spaním.
Otevřeným oknem bylo slyšet žabí kuňkání.
Studená peřina po chvíli mě hřála.
Modlitbou dobrou noc jsem si popřála.

Bábí si velmi často stěžovala.
Na svou prázdnotu a osamělost bědovala.
Dům velký a temný plný vzpomínek.
Studený, v kamnech přeskakoval sotva plamínek.

Bábí, vzpomínám na Tvou zvláštní vůni.
V Tvých smutných očích tonu jako v tůni.
Celé dny ty samé tepláky a zástěra,
hlavu Tvou děsila lecjaká pověra.

Bábí, s hlavou šedivou, vrásčitou, ustaranou.
Svým přístupem odstrčila jsi se navždy stranou.
Dávám Ti přesto láskyplný polibek na čelo.
Kéž by to Tvé osamělé bytí slyšelo!

,,Dobrá rada”

Jako Měsíc (jeho obraz) v sobě nese všechny fáze,
úplněk věští příští nov.
Tak láska nese se někdy těžce, jindy snáze
a jeden druhého vybízí na lov.

Není však lovce, není oběti,
oba rytíři s velkým srdcem jsou,
oddáni něžnému objetí.

K srdci vždy vede cesta
a každý má tu svou,
ovšem ne jen jednu jedinou.

Každý v něco, i v nic věří.
Já věřím, že když člověk
sám sobě na papír se svěří,
nezměrnou sílu léčivou slova mají,
odvahu k velkým změnám dají.

Toho druhého mohou pověstně po duši pohladit,
avšak navzájem člověk člověku, jeho nitru,
nesvede nikdy nic kloudného poradit.

O odpuštění trefně píše Mark Matousek ve své knize Psaním ke svobodě:

,,Odpuštění je zištný čin osvobození se od nadvlády minulosti. Záměrem je odpuštěním ulehčit sobě, ne někomu jinému, abychom se v životě mohli posunout dál.“

Akt odpuštění je způsob péče o sebe sama a  vyžaduje odvahu – v češtině pro ni najdeme archaické, ale výstižné slovo srdnatost. Jsme připraveni odpustit, až když my sami jsme dosyceni a naplněni láskou – doslova máme velké srdce: francouzsky se odvaha vyjádří slovem courage, jehož základ tvoří slovo coer – srdce. Odtud máme také stejně vypadající, jinak znějící anglické slovo courage, které už původní základ zastřelo.

Můj děda, tátův táta, se rozhodl vzít si život a tento akt je pro mě opředen tajemstvím a je neproniknutelný jako ,,správné” rodinné tabu. Zemřel, když bylo mému tátovi něco mezi dvaceti třiceti lety a pro něj to byla obrovská rána, která ho poznamenala na celý život a svými následky negativně ovlivnila mimojiné i mé dětství. Jediné, co mi dědu fyzicky připomíná, jsou staré fotografie (vzpomínka na ně, když jsem si je jako malá u babičky prohlížela) a tři dopisy z vojny, které napsal babičce. Ta zemřela v roce 2007. Můj táta odešel na věčnost rok před ní. Na podzim v roce 2017 se mi podařilo toto hluboké rodinné trauma pomocí psychoterapie zpracovat a  minulost přijmout. Po dvou letech ke mě spontánně přišla potřeba odpustit – nejdříve mému tátovi a posléze i jeho rodičům. Tátovi jsem napsala dopis a přečetla jej u jeho hrobu. Prarodičům jsem vytvořila básnickou koláž a v rámci rituálu jsem šalvějí vykouřila prostor stodoly, ve které se děda oběsil. Obřad byl pro mě mocný, vskutku očistný a velmi úlevný. Prarodiče – jejich duše – tam byli ve stodole se mnou, v podobě dvou poletujících motýlů. Nechtěli mě pustit. Řekla jsem jim, že se mám skvěle a poslala jsem je randit na seno… (V danou chvíli tato představa pro mě byla příjemnou projekcí mé kreativní mysli a možností plně se ponořit do prožitku.)
Láska a Smrt jako průvodkyně, díky kterým je náš život plno-hodnotný.

Published inPortréty a věnování

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *