Rozhodla jsem se psát poezii bezpodmínečně. Nevím, zda vydrží mi to nadšení věčně. Co všechno vydržet se dá? Nepsat o tom básně mi to nedá.
Jsem motýl uvězněný na nekonečně dlouho v lidském těle. Jsem tisíce motýlů znovuprožívajících svoji proměnu.
Tisíce zrodů a umírání dějí se v rozlehlých pláních mé duše.
Možná je to jen věčný návrat k dítěti, o jehož snech už nemám ani ponětí. Co zdálo se mi při mém početí? Jak z kukly motýl – až křídla rozvine - se rozletíme.
(...) motýl vytáhne svá křídla z kukly, aniž o tom ví a světlo se přelévá po skloněném sametu naškrobené ostruhy, atlasový blankyt, email, perleť a slída, marnivost motýla, který pomalu sklápí a rozpíná svá křídla nad květem, (...) - Jiřina Hauková
