Skip to content

Kraj Ahuot

Poéta je malá výletní loď,
omšelá tvrz, vybuchnuvší sopka,
kornoutek, co kočku pojme za choť,
vše napoví z vižn bórdu fotka.

Do kraje Ahuot – Erisedu,
zní v knize známého kouzelníka -
přes řeku dopraví ho parník a
křídla otakárka na výzvědu.

Jak vypadá to v kraji Ahuot?
Co se tam říká, co se tam děje?
Lemuje jej přerozbujelý plot,
skrze nějž celé dny slunce hřeje.

Poéta v kraji Ahuot
tiše splývá se štěstím.
V kraji ohňů a vod
slyší zpívat mraky,
slyší zpívat stíny,
co tmu už opustily,
světlem ještě neslynuly.

Ahuot je pouhá mžitka ráje,
zčeřená hladina rozběhlých snů,
chvíli opuštěné haly a stáje,
v nichž těžký vzduch se věky nepohnul.

Ve svém starém kabátu toulá se krajem,
poéta zírá pod kapotu všedních dní,
na kratičkou minutu zří: A-hú-o-tú!
S básní jsem si opět, po delší době, vyrazila na výlet, opět do Mikulova. Bývalý vápencový lom pod Janičovým vrchem.

Tato báseň je inspirovaná mou obrázkovou koláží vytvořenou z výstřižků fotek a slov z různých časopisů. Tento vision board mám umístěný nad svým psacím stolem a vyjadřuje mé životní hodnoty a přání. Je odrazem mých tužeb jako pověstné zrcadlo z Erisedu. Zrcadlí krajinu mých představ, vizí a cílů, které se mění spolu se mnou.
(Ahuot, Erised jsou pozpátku touha, ang. desire.)

Polovina mého vižn bórdu, který je nad mým psacím stolem a který se stal inspirací k básni Kraj Ahuot.

Po napsání této básně se ke mně dostal časopis Artikl, který si občas v některém z brněnských podniků prolistuji, a tam recenze na básnickou sbírku Čalouník Tomáše Přidala. V článku mě zaujaly tyto věty:

„Mnoho básníků, hlavně těch mladých, se snaží vtisknout poezii, literární formě, která je volností svého uchopení bytostně nevážná, závažné sdělení, se kterým se pak ztotožňují. Staří bardi jako Přidal či Ohnisko dávají své poezii jen tolik vážnosti, kolik unese. Nechávají čtenáři jeho vážnost, možnost volby a nalezení. V protikladu k těm angažovaně nasraným zůstávají zenově nestranní.
(…)
Nechává jazyk, aby promluvil sám, nic mu nepřikazuje, je si vědom, že u slov nejde o víc než o hru odrazů, tak proč jim cpát smysl? Hru hraje, ale nesnaží se ji ovládnout, což je sympatické.“

(Adam El Chaar)

Podle mě je zcela v pořádku dovolit si být začátečníkem či nezkušeným mladým poétou a cpát smysl a vážnost slovům, i když se vzpírají (kdo?) a nechat si zenovou nestrannost” na období “bardovství”, které pravděpodobně jednou přijde (pokud mu předchází právě to období psaní…). Podle mě je zcela v pořádku něco psát, než nepsat vůbec.

To, co je pro mě psaní poezie, vyjadřují tři úvodní verše. Může to být něco zábavného, lehkovážného, odpočinkového. Něco, co nám ukáže nové kraje či je přiblíží z jiné perspektivy. Může to být něco (možná zdánlivě) nedostupného, odtažitého, vznešeného, prastarého, i poněkud zatuchlého. Může to být patetický emocionální výbuch, zběsilá honba za senzací, potřeba se ventilovat. Může to být roztodivná hříčka, nonsens. Ať je to, co je to, hlavně že je to!

Published inOáza poezie

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *