Pod rouškou noci podroušený Apríl rozkvetlé meruňky potrápí mrazem a nikdo ho za to nepokárá? Pod oknem už dere se ven hyacint, na podzim do země vsazen, mlčí, omamně vonící blázen v kytici rozmarné lásky apríLOVÉ.
Co ještě z cibulek všechno vzejde? Jaro musíš milovat, to jinak nejde! Z pylů tečou ti oči, co na tom sejde?
Měnavec sešle ledové krupobití - pro ptactvo ni včelstvo není k žití! Jak je na tom vrabčákova imunita? Co všechno z nástrah brzké jaro skýtá?
Čtyřicet dní půstu do Velikonoc - pro někoho málo, pro většinu moc, konfekce ušitá na míru pro všechny.
Když společnost dělá ti bytová stěna a bitová zeď Facebooku, tvá duše už předlouho sténá: napni své svaly, svou psychiku a připoj se konečně k sobě s vírou, že venku vše probíhá, jak má.
Vypnout mě baví, nesleduju zprávy, mám agilní batole z jedné strany, z druhé civí znuděná školačka. Životem proplouvám, nejsem prvňačka. Víno nepiju, jen více kávy, trocha rapu mi náladu spraví… A přece se každý den udivuji. Třeba dnes: kosové rivaLOVÉ z lásky rozmarné apríLOVÉ vjeli si s chutí do peří…
Já jen prohlížím si kalendář, co rázem proměnil se v snář. Prý člověk míní, Pánbůh mění. Ať jak chce, člověk své plány mění, jaro vynechat nám Bůh nemíní.
Vypnout (muči)telku a internety, podívat se na svých bližních světy: Jak daří se tobě? Jak daří se včele? Jak daří se modřenci? Jak daří se července? Jak mají se všichni ti tvorové?
I tohle jaro přece musíš milovat! Prostě jsme a z hojnosti se radujme, z té lásky rozmarné apríLOVÉ.
Však brzy už v parku deky roztáhneme, na zahrádkách do krýglů nadšeně ťukneme, společně naživo se vtipům zasmějeme!
Já jen toužím tuze trpělivě dlouze pozorovat stužky mraků, křídel ptáků razící si bez rozpaků cestu nebesy - je nic z toho, co je, co bude, neděsí. Oblaka, ptáci jsou mými novými diáři - byly jimi odjakživa - jen teď víc si to uvědomovat se mi daří.
